Sedm dní smutku
Existují zvyky, které vychází ze samé podstaty lidské přirozenosti. K těmto zvykům patří smutek, pohřby, a částečně i rituální nečistota mrtvého. Člověk zná smutek od samého počátku lidstva. Člověk si uvědomuje ztrátu jemu drahé věci či osoby, informuje o své ztrátě své blízké a utěšuje se (na rozdíl od zvířat, která radost ani ztrátu nechápou). Dotazuje se ve své duši na příčiny své ztráty, a snaží se, aby se v budoucnu vyhnul ztrátě dalších věcí či osob.
Na rozdíl od karaimů, židé - vyznavači talmudizmu tvrdí, že v Tóře neexistuje žádné přikázání o smutku, kromě stanovení dne pohřbu, který se odvozuje ode dne úmrtí, a že sedm dní nemá oporu v Zákoně Tóry. Jako důkaz uvádí, že Áron nedržel smutek za své syny, a že Ezechiel nedržel smutek za svou manželku. Také král David nedržel smutek. Karaimové, ale nesouhlasí s tímto tvrzením rabínů, protože Áron a Ezechiel byli proroci, a David byl král, na kterém spočíval Duch svatý. Proroky ani krále nelze srovnávat s většinou lidí.
O sedmi dnech smutku nás informuje Tóra Mojžíšova, sedm dní smutku drželi potomci Jákoba za svého otce Izraele: Josef tu uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost. (1M 50:10). Vyznavači talmudizmu souhlasí s tím, že smutek má trvat sedm dní, jejich souhlas ale není odvozen od této pasáže Tóry. Vyznavači talmudizmu začínají počítat dny smutku až ode dne pohřbu, dny před pohřbem nepočítají, to znamená, že by truchlili nad smrtí patriarchy Jákoba, až sedm dní po jeho smrti. Podle karaimské tradice, naši předkové před odchodem z Egypta praktikovali egyptské pohřební zvyky: 40 dní balzamovali mrtvého a 30 dní truchlili. Po vysvobození z egyptského otroctví a návratu do země Kananejské, již naši předkové opět drželi smutek 7 dnů, tak jako za Abrahama a Izáka - takový byl zvyk ode dnů Hebera, praotce hebrejců.
To znamená, že smutek je povinností, dni smutku se začínají počítat ode dne úmrtí, s výjimkou úmrtí, kdy nebožtík zemřel například na nějakém vzdáleném místě a pozůstalí se dozvěděli o úmrtí se spoždění. (Někteří mudrcové tvrdí, že smutek začíná až v den pohřbu, ale zároveň tvrdí, že všechna ustanovení týkající se smutku je potřeba dodržovat již ode dne úmrtí).
Napsal: rav Abraham Kefeli (chazan karaimské synagogy v Ašdodu)