Přikázání týkající se mrtvého
Některá z přikázání Tóry jsou označována jako micvot ha-násot. Pro mnoho národů země je dostačující, když tento typ přikázání vykoná jeden člověk, ostaní jsou pak povinnosti zbaveni. Pro karaimy jsou to kolektivní přikázání, to znamená, že by se celá komunita(džamát) měla snažit, aby byly vykonány (několika lidmi, či v případě pořeby celou obcí), tj. celá obec musí dbát na to, aby byl obřad vykonán tak, jak je stanoveno. Například přesně stanovené pořadí nástrojů, které používá mohel při obřízce novorozenecků (berit mila)během obřadu, nebo přesně stanovéné pořadí úkonů během pohřbu. Mudrci říkají, že komunita, která se nestará o pohřby mrtvých, je odsouzena k zániku. Pohřbívání mrtvých je považováno za velké milosrdenství – chesed ve-emet, jak je psáno:
Když se přiblížil den Izraelovy smrti, zavolal svého syna Josefa a řekl mu: Jestliže jsem získal tvoji přízeň, vlož prosím ruku na můj klín a prokaž mi milosrdenství a věrnost: Nepohřbívej mě prosím v Egyptě! Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě. Odpověděl: Zachovám se podle tvých slov. (1M 47:29-30).
Člověk, který nedodrží toto přikázání je neznaboh.
Napsal: rav Abraham Kefeli (chazan karaimské synagogy v Ašdodu)